Uhlíkové clo jen pro 20 % firem?

Na uhlíkové clo se snesla vlna kritiky a Evropská komise podle všeho bude muset zareagovat a nastavené parametry systému Carbon Border Adjustment Mechanism (mechanismus uhlíkového vyrovnání na hranicích – CBAM) upravit. Ve stínu turbulencí, které v mezinárodních vztazích vyvolává americký prezident Donald Trump zaváděním a opětovným rušením cel na dovoz různého zboží a surovin, poněkud zanikly debaty o změnách, které se na uhlíkové clo chystají. Přitom jsou neméně významné.

CBAM, zkráceně uhlíkové clo, uvalila Evropská unie na dovoz těch surovin a výrobků ze třetích zemí, jejichž výroba indikuje zvýšenou produkci skleníkových plynů. Systém by měl pomoci evropským průmyslovým odvětvím zatíženým vysokými emisemi škodlivin k tomu, aby měly vyrovnané podmínky s výrobci ze států mimo EU, které nepodléhají povinnosti zajistit si pro svou činnost emisními povolenky (EU ETS). Uhlíkové clo by u produkce z dovozu mělo dorovnat náklady na emise oxidu uhličitého z adekvátní evropské výroby.

V říjnu 2023 odstartovalo přechodné období, které v první fázi zavádí oznamovací povinnost zatím pouze pro odvětví s vysokými emisemi, případně vysokým rizikem úniku uhlíku. Aby jí dotčené společnosti dostály, měly do konce ledna 2024 nahlásit Evropské komisi import ze třetích zemí u všech produktů, na něž se uhlíkové clo vztahuje. Jde tak zejména o mimoevropský dovoz železa a oceli, hliníku, cementu, elektrické energie, vodíku či hnojiv. V letech 2026 až 2034 má CBAM postupně nahradit bezplatné emisní povolenky systému EU ETS, uhlíkové clo přitom bude reflektovat ceny tohoto systému. Určité technickoadministrativní potíže vedly k prodloužení termínu prvního reportu, to však nejsou jediné problémy, které spuštění CBAM provázejí.

Už krátkodobá praxe ukázala, že získávání požadovaných údajů od mezinárodních dodavatelů je velmi náročné na čas i na odbornost, a proto i dost nákladné. Evropská komise pod tlakem zástupců dotčených odvětví zvažuje upravit systém tak, aby mu podléhalo pouze 20 procent podniků, a to těch, které se na emisích uhlíku podílejí nejvýznamněji. EK disponuje analýzou prokazující, že právě tato skupina produkuje až 97 procent emisí pokrytých CBAM. Nadměrné a v podstatě zbytečné administrativní zátěže by se tak mohlo zabavit kolem 80 procent společností, což v reálu představuje desítky tisíc firem. Nejen, že by nic nemusely reportovat, ale hlavně následně ani platit uhlíkové clo.

Evropská komise 26. února zveřejnila balíček Omnibus I ke zjednodušení a snížení regulatorní zátěže pro soukromý sektor, který se mimo jiných oblastí týká i CBAM. Opatření ke zjednodušení povinného režimu zveřejňování informací – primárně ve vztahu k podávání zpráv podniků o udržitelnosti, je však teprve ve stavu návrhu, takže ještě může doznat změn.

Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen revizi CBAM připouští, nicméně nesmí podle ní vést k oslabení klimatických cílů EU. CBAM je totiž rovněž nástrojem proti takzvanému úniku uhlíku, tedy odlivu evropského průmyslu do zemí s benevolentnějším vztahem k emisím uhlíku. Uhlíkové clo v současné podobě tak v zásadě přenese platby za emise na dodavatele především z rozvojových, ale i dalších ekonomik po celém světě. Nejohroženějším oborem je výroba železa a oceli, hlasitými kritiky CBAM jsou proto jejich největší vývozci ze států jako Brazílie, Jižní Afrika, Turecko a zejména Kanada.

Shodou okolností jen před několika dny v reakci na Trumpovy kroky vyzvala ke zrušení federálního systému zpoplatnění emisí uhlíku, tamní obdoby EU ETS, také skupina kanadských ředitelů ropných a plynárenských společností podpořená některými politiky. Poukázali na to, že uhlíková daň snižuje konkurenceschopnost kanadských podniků oproti státům bez podobných opatření, jako jsou mimo jiných i Spojené státy.

Uvalení cel ze strany USA motivuje firmy k hledání nových trhů se zdroji energie. To může podpořit obchodní vztahy orientované na partnery s podobným vztahem k ochraně životního prostředí, tedy například právě na země Evropské unie. V Kanadě se však ozývají i hlasy, že by se země neměla soustředit na klimatické cíle na úkor ekonomiky.

Federální systém plateb za uhlíkové emise Kanada zavedla v roce 2019 ve snaze omezit produkci škodlivin zejména v energetice a těžkém průmyslu. Jeho úplné zrušení je málo pravděpodobné, schůdnější by případně mohly být jeho úpravy.