Změní se obchodování s elektřinou v Evropě?

Evropská komise (EK) členským státům EU určila 13. únor jako nejzazší termín pro zasílání návrhů na změny v obchodování s elektřinou, veřejné konzultace k tomuto tématu byly zahájeny už ve třetí lednové dekádě. Předsedkyně EK Ursula von der Leyenová vloni deklarovala nutnost „hluboké reformy“ obchodování s elektřinou v Evropě, která by zabránila excesům v cenotvorbě.

Její vyjádření odkazovalo k události, kdy cena silové elektřiny na energetické burze v řádu dnů prudce vzrostla z již tak vysokých 200 EUR za megawatthodinu (MWh) na dvojnásobek a následně se dostala až k astronomické hranici 1 000 EUR za MWh.

Ceny energií se stále drží na úrovních ještě před dvěma lety naprosto nepředstavitelných. Nicméně na velkoobchodních trzích je patrná určitá stabilizace a jsme svědky pokračujícího poklesu cen elektřiny i zemního plynu. Aktuálně cena silové elektřiny u produktu CAL 24 činí 159,90 EUR/MWh, cena za dodávku zemního plynu v produktu CAL 24 je 62,49 EUR/MWh.

Někteří odborníci tento trend považují za potvrzení toho, že energetická burza v uplynulém období prošla samoočistným procesem, nadále funguje správně a žádná reforma či jiné změny nejsou nutné.
Ozývají se názory, že cena za každých okolností vyjadřuje průnik nabídky a poptávky a tržní mechanismy evropské energetické burzy jsou a vždy byly v pořádku.

Nesouhlasné stanovisko poukazuje na fakt, že evropský velkoobchodní trh využívá k cenotvorbě princip takzvané marginální ceny. V praxi to znamená, že prodejní cenu elektřiny výrobci stanovují podle nejdražšího zdroje nutného k uspokojení poptávky. V současné době i v nedávné minulosti se jedná především o paroplynové elektrárny. Protože cena zemního plynu v souvislosti s geopolitickým chováním Ruska, které vyvrcholilo napadením Ukrajiny, v posledních dvou letech násobně rostla, enormně zdražovala i elektřina.

Jednotlivé státy v roce 2022 přistoupily k řešení energetické krize na národní úrovni, došlo k různým formám zastropování cen energií, vlády finančně pomáhaly velkým energetickým podnikům i průmyslu. Například ve Španělsku a Portugalsku byla státem stanovena maximální cena zemního plynu využívaného při výrobě elektřiny a rozdíl oproti tržní ceně je sanován ze státního rozpočtu.

Rovněž EU jako celek uvažovala o oddělení cen elektřiny od cen plynu, nakonec ale přistoupila pouze ke stanovení cenového stropu na zemní plyn ve výši 180 EUR za MWh při současném splnění dalších podmínek. Této hladiny nyní cena zemního ani vzdáleně nedosahuje, na spotovém trhu se pohybuje kolem 52 EUR za MWh.

Omezení vlivu marginálních cen na celkovou prodejní cenu elektřiny by mohla přinést realizace řeckého návrhu. Spočívá v rozdělení dosud jednotného evropského trhu s elektřinou na dvě samostatné větve v podobě obchodování s elektřinou z obnovitelných zdrojů a odděleného trhu s elektřinou vyrobenou s využitím fosilních paliv.

Úskalím tohoto opatření je nebezpečí dalšího poklesu investic do budování nových zdrojů výroby elektřiny. Energetický sektor je již řadu let podfinancován. Podporované byly pouze obnovitelné zdroje, cena elektřiny byla dlouhodobě relativně nízká, pro investory nebyla výstavba stabilních zdrojů atraktivní. S ohledem na rostoucí význam „zelené politiky“ zejména v posledních letech navíc nebylo zřejmé, jak dlouho budou ještě brány na milost zdroje závislé na fosilních palivech, jako je zemní plyn nebo jádro, které v energetickém mixu tvoří důležitý stabilizační prvek.

Paroplynové elektrárny se přitom jeví jako ideální součást takzvaného kapacitního mechanismu. Pro případ výpadku výroby z obnovitelných zdrojů (fotovoltaických a větrných elektráren) je nutno disponovat dostatečně výkonnými záložními elektrárnami, které takový nedostatek v dodávce elektřiny vykryjí. Dosud se k těmto účelům využívají uhelné elektrárny, ale plyn jako palivo je ekologičtější než uhlí.

Nicméně pro výstavbu paroplynové elektrárny potřebují investoři alespoň určitou míru jistoty návratnosti a tedy jasné stanovisko, jak dlouho bude možné takovou elektrárnu s ohledem na evropské ekologické standardy provozovat.

Zde se dostává ke slovu především emisní povolenka. Původně byla určená k omezení produkce exhalací, ale v poslední době se stala samostatným finančním derivátem. Obchodují s ní i entity, které ji nepotřebují k výrobě, a dochází tak k vyvádění finančních prostředků z energetiky. Nabízí se možnost, že by její úlohu převzala uhlíková daň. I zde je ale nutno znát směr, kterým se vývoj bude ubírat.

Právě jasná perspektiva a předvídatelnost se v poslední době z energetiky vytratila mimo jiné i s vyhasnutím dlouhodobých kontraktů. Místo nich hrály prim krátkodobé smlouvy, což přispělo k tomu, že výše zmíněné výkyvy cen bylo jen obtížné zvládat.

Součástí uvažované reformy evropského energetického trhu by tak podle EK rozhodně měl být zvýšený důraz na sjednávání dlouhodobých kontraktů, jmenovitě PPA a CfD. Power Purchase Agreement (Smlouva o nákupu elektřiny) je kontrakt mezi výrobcem elektřiny a zákazníkem, obvykle veřejnou službou, vládou nebo společností v trvání 5 až 20 let s předem sjednanou cenou komodity.

Contract for Diference je smlouva mezi kupujícím a prodávajícím, v daném případě státem, kdy si obě strany vzájemně vyrovnávají rozdíl mezi aktuální cenou aktiva, tedy elektřiny, a jeho hodnotou k okamžiku uzavření smlouvy.

V České republice se do veřejných konzultací s ministerstvem průmyslu a obchodu zapojili i dodavatelé energií a další specialisté z oblasti energetiky a elektrárenství. EK příspěvky jednotlivých států posoudí a v březnu by měla oznámit návrh na reformní zásahy do evropského energetického trhu.